SVĚTELNÝ KOŘEN

SVĚTELNÝ KOŘEN – ROSTLINA BUDOUCNOSTI

Na Statku Slunečnice od roku 2017 pěstujeme Jam čínský (Dioscorea batatas) nebo-li světelný kořen.

„Tato rostlina je jako jediná schopná ukládat ve svých pod zemí rostoucích částech světelný éter. A ten bude pro lidi v budoucnosti nepostradatelný.“                                                                                                                    Rudolf Steiner

Jam čínský (Dioscorea batatas), známý také pod označením „světelný kořen“, je už delší dobu v antroposofickém hnutí, především v oboru biologicko-dynamického zemědělství, významným tématem diskuzí. A to právem, neboť Rudolf Steiner (filozof, zakladatel waldorfského školství a antroposofického lékařství) přisoudil této rostlině významnou roli v oblasti výživy, roli potraviny, která by mohla rozhodující měrou ovlivnit vývoj lidstva a Země.

Dioscorea batata je speciální druh kořene Yam. Díky specifickému způsobu pěstování světelného kořene se od ostatních rostlin Dioscorea batata liší svým neobvyklými, velmi významnými kvalitami. Světelný kořen v sobě nese sílu, kterou je možno popsat jako světelné životní proudění.

Životní proudění světelného kořene přímo závisí na způsobu, jakým se světelný kořen pěstuje. Pěstování vysokokvalitního světelného kořene je náročné.

ZAKOUPENÍ ČERSTVÉHO KOŘENE a VÝROBKŮ SE SUŠENÝM SVĚTELNÝM KOŘENEM JE MOŽNÉ ZDE

Dioscorea batata najdeme v mnoha zemích světa; uctívají ji některé staré kultury. Světelné kořeny, tedy Dioscorea batata se specifickým životním prouděním, byly doposud objeveny jen v Číně. Světelný kořen, který je tu mimo jiné označován rovněž jako „Shanyao“, což znamená „horská medicína“, je v Číně prastarou kultivovanou rostlinou, pěstovanou po celá staletí jako hlavní potravinářská plodina. Pěstování jedlých kořenových hlíz světelného kořene je velmi náročné a dnes se proto v Číně pěstuje už jen pro lékařské účely.

V současnosti zažívá světelný kořen hlavně ve střední Evropě renesanci, protože se zjistilo, že především kořenová hlíza světelného kořene dokáže díky svému životnímu proudění účinně působit proti vzrůstajícím sklonům k ​​tvrdnutí v lidském těle. Jeho blahodárný oživujíci účinek je proto možno doporučit právě lidem z vyspělých, civilizovaných zemí. Dodává sílu a podporuje volné proudění životních sil v těle.

Podle dr. Rudolfa Steinera má tato rostlina jako jediná schopnost uchovávat světelný éter, který člověk potřebuje stále více také v „substanciální“ formě. V medicíně se hovoří o světelné látkové výměně, která se v dnešní době stále více „ztemňuje“, což je dokonce zvnějšku měřitelné.  To je zapříčiněno jednak „moderní“ výživou, jednak stále omezenější schopností člověka přijímat světlo smyslovými orgány.

Rudolf Steiner přisoudil této rostlině významnou roli v oblasti výživy, roli potraviny, která by mohla rozhodující měrou ovlivnit vývoj lidstva a Země.

„Tato rostlina je jako jediná schopna ukládat do sebe světelný éter. Ten také bude pro lidi v budoucnu nepostradatelný.“

Rudolf Steiner (17.6. 1924):

Mělo by se podařit zdomácnět v Evropě rostlinu Dioscorea  batatas, aby mohla nahradit  brambory jako hlavní potravinu… jinak materialismus nelze překonat.

O rostlině

Dioscorea batatas – světelný kořen

Patří do čeledi Dioscoreaceae  neboli smldnicovitých či jamovitých. Dioscorea batatas patří k popínavým jednoděložným trvalkám původem z Číny. Tyto rostliny jsou pěstovány hlavně pro jedlé škrobovité hlízy obsahující škrob, bílkoviny, tuk, amylázu, aminokyseliny, saponiny, polysacharidy, slizové látky, vitamíny a dalších 31 různých stopových prvků. Zvláštnost světelného kořene však nespočívá jen v hojnosti a měřitelnosti obsažených látek a v jejich vyváženém poměru, nýbrž především v tom, že hlíza obsahuje vysoký a jedinečný potenciál světelného éteru, který má schopnost ukládat. Schopnost ukládat světelný éter mají pouze samčí rostliny. Tato schopnost je bytostně spjata s výrazným puzením vrůstat zásobním kořenem do hloubky. Kořen může růst až do hloubky dvou metrů. Řezná plocha světelného kořene osychá do sněhobílé barvy (nedochází k oxidačním procesům).

Nadzemní část rostliny je tvořena liánovitými lodyhami, na kterých jsou spirálovitě postaveny listy srdčitého tvaru. Na jedné rostlině je možné pozorovat různé uspořádání listů proti sobě – střídavě, jednotlivě, v páru, i ve trojici. Kvete od června do září malými, jemně vonícími bílými květy. Samčí rostlina má květy uskupené v hroznech v délce asi 6 cm. Jednotlivé květy jsou velké asi 1 mm. Okraj listů a žilnatina mají temně purpurovou barvu. Samičí rostlina tvoří květy na květních stoncích dlouhé 5 – 10 mm a jednotlivé květy jsou od sebe vzdálené asi 1cm. Listy jsou temně zelené bez purpurového zbarvení. V paždí listů samčích rostlin se tvoří škrobovité pacibulky různých tvarů, pomocí kterých se rostlina rozmnožuje. K nejlepší výživové zralosti potřebují pacibulky zůstat v zemi 2 – 4 roky. Rostlina tvoří tenký, v zemi svislý a dlouhý kořen. Při dobrých pěstebních podmínkách dosahuje délky 80 až 120 cm a šířky 5 až 8 cm. Váha je 0,5 – 1 kg. Kořeny se mohou formovat do různých tvarů.

Od roku 1996 se pod vedením Ralfa Rössnera pěstuje světelný kořen ve velkém rozsahu na celém světě.
Aby se zachovala jedinečná schopnost světelného kořene – schopnost ukládat světelný éter – je nutné dodržovat při jeho pěstování a zpracování jistá pravidla. V prvé řadě se jedná o principy biologicko-dynamického zemědělství, ale také například o prevenci křížení s ostatními druhy jamů.

Proto pojem „světelný kořen“ (německy Lichtwurzel) má označovat potraviny a další výrobky obsahující kořeny nebo listy s vysokým podílem této síly, které byly vyrobeny za účelem posílení životních sil člověka. Je proto pro lidi z vysoce vyspělých zemí velmi zdravý a oživující. Dodává sílu a pomáhá volnému proudění životních sil v těle. Lidé pracující s touto rostlinou ji nazvali světelný kořen a bude nadále tímto jménem odlišená od ostatních Dioscorea batatas.

Pěstování světelného kořene v souladu s jeho podstatou je velmi nákladné a pro zpracování, má-li se zachovat požadovaná kvalita, je nutno zajistit nezbytné podmínky. U ostatních druhů jamu totiž požadovaná jedinečná vlastnost nebyla prokázána. Protože schopnost ukládat světelný éter je běžně téměř nevnímatelná, popsal Ralf Rössner sedm vnějších znaků, podle kterých lze světelný kořen od ostatních jamů rozlišit:

  1. Schopnost uchovávat světelný éter je v podstatě spojena s výraznou tendencí hlízy růst do hloubky. Pokud je světelný kořen kultivován v mateřském humusu, může kořenová hlíza vrůstat do hloubek větších než dva metry. (Důsledek takto ztíženého pěstování nás nesmí svádět k tomu, abychom chtěli tuto bytostně podmíněnou vlastnost pěstování utlumit.)
  2. Poloha listů na výhoncích je nápadně „živá“: listy mohou růst na výhonku po úsecích proti sobě, střídavě, jednotlivě, v páru či dokonce ve trojici.
  3. Listy světelného kořene mají červenofialový okraj.
  4. Řezné plochy hlízy musejí být po uschnutí sněhově bílé. (Viděno fyziologicky neprobíhají žádné procesy oxidace.)
  5. Tvoří se pouze čistě samčí, anebo čistě samičí rostliny. Schopnost ukládat světelný éter mají výhradně samčí rostliny. (Do důsledku vzato můžeme z tohoto důvodu označovat jako světelný kořen pouze tyto.)
  6. Při sklizni udeří do očí i necvičeného pozorovatele světelnost hlíz, které jsou mimořádně citlivé, křehké a zranitelné a „ztvrdnou“ teprve v průběhu následujících hodin.
  7. Světelný kořen způsobuje i v malinkých dávkách nápadný pocit sytosti (co se fyziologie výživy týče, nelze na základě měření obsahových látek tento jev vysvětlit).

Zpracování

Pokud chceme využít kvalitu světelného éteru, je potřeba chránit kořen a jídlo z něj připravené před vlivem elektromagnetického záření. Uložíme ho jinam než do lednice a jídla připravujeme bez použití elektrických přístrojů. 

Konzumuje se vše – mladé listy, pacibulky, kořen. Připravuje se na všechny způsoby – sušený, čerstvý syrový, vařený dušený, smažený. Chutná neutrálně, takže se dá přidávat do jakéhokoli jídla. Pro světelný kořen je typické, že obsahuje slizové látky. Na řezu je bílý, lepkavý.

I ve velmi malých porcích vyvolává světelný kořen vydatný pocit sytosti. Má neutrální chuť a používá se jako zeleninová příloha, do kaší, polévek, omáček, zapékaných pokrmů, může se jíst také syrový samostatně nebo v salátu. Mimo jiné působí pozitivně na funkci sleziny, plic a ledvin. Jedlá je celá rostlina, můžeme přidávat lístky světelného kořene do salátů nebo do nádoby s vodou k „oživení“ – tu pak přes den popíjíme.

Důležité: Světelný kořen se nemá zpracovávat kuchyňskými přístroji poháněnými střídavým elektrickým proudem, poněvadž vznikající magnetická pole skutečně nasávají světelně-éternou kvalitu. Mikrovlnná trouba ničí světelně-éternou kvalitu úplně.

Tip: zpracováváme kořen ručně keramickým nožem (nemá rád železo), vaříme a pečeme na sporáku na dřevo nebo na plyn a máme jej uložený na místě, kde nepůsobí elektromagnetické záření (tedy NE v ledničce).

Historie

Historické prameny

Antický řecký filosof Theophrastos (asi 371 – 287 př. Kr.) zkoumal léčivé rostliny, mj. i ty později zvané Dioscorea batatas.
V roce 1753 Carl von Linné nazval čeleď Dioscoreaceae a popsal rod Dioscorea. Název dal podle řeckého filosofa a lékaře jménem Pedenios Dioscorides, který napsal knihu „De Materia Medica Libri quinique“(1.stol n. l.).

Woynichův rukopis

Woynichův rukopis je záhadná ilustrovaná kniha, napsaná neznámým jazykem a v neznámém písmu. Kniha je pojmenována po Wilfridovi Michaelu Woynichovi  (Wojniczovi), americkém  obchodníkovi polsko-litevského původu, jenž rukopis získal v Itálii v roce 1912. V současné době je text ve vlastnictví  Yaleovy univerzity.                                                                                                                       Kniha obsahuje mimo jiné vyobrazení a popisy mnoha záhadných, dosud neidentifikovaných rostlin. Jedna z nich byla neomylně rozpoznána jako Dioscorea batatas, světelný kořen.

První zmínka u nás

Píše se 17. červen 1924, je ráno po svatodušním pondělí a nedaleko polské Vratislavi v dnešních Kobierzycích (dříve Koberwitz) skončil právě několikadenní zemědělský kurs, vedený Rudolfem Steinerem. Před tamním zámkem stojí auto, aby odvezlo učitele na nádraží. V tu chvíli však přistupují k Rudolfu Steinerovi Johanna von Keyserlingk a Günter Wachsmuth, aby mu položili otázku: „Pane doktore, když se podaří, že ošetříme půdu a naše rostliny určené k potravě podle pokynů, které jste nám dal, a tím je znovu oživíme, bude pak takováto produkce představovat v dostatečné míře výživu odpovídající době a duchu?“ „Ani za nejpříznivějších okolností to dostačovat nebude,“ odpovídá Rudolf Steiner, „mělo by se podařit, aby v Evropě zdomácněla Dioscorea batatas, čímž by se mohly nahradit brambory coby hlavní potravina. Jinak se materialismus překonat nedá.“ „Co je zvláštního na této rostlině a kde roste?“ ptá se ještě Johanna von Keyserlingk. Od Rudolfa Steinera se dozvídá: „Tato rostlina je jako jediná schopna ukládat do sebe světelný éter*). Ten také bude pro lidi v budoucnu nepostradatelný. Bude stále obtížnější přijímat v dostatečném množství světelný éter prostřednictvím smyslů, proto potřebujeme tuto rostlinu vhodnou k jídlu. Roste v Číně.“

*) Éter: S fyzickým světem – pevným, tekutým a plynným – hraničí svět éterný neboli elementární, který je také nazýván světem utvářejících sil. Éter je druh nemateriální prasubstance, čistě silového působení, z níž vzniklo v průběhu stvoření Země vše materiální. Éter dnes proniká fyzická těla rostlin, zvířat i člověka a způsobuje, že se v nich z mrtvé hmoty stává živý organismus. Tak jako je materiální svět rozdělen do skupenství, tak je svět éterný rozčleněn podle „ jemnosti“ utvářejících sil do čtyř éterných druhů (vodní éter, světelný éter, chemický neboli zvukový éter a životní éter).

Počátky pěstování světelného kořene ve střední Evropě

Vše začalo dvěma hlízami Dioscorea batata, které přivezl Wolfgang Wachsmuth z Číny. Pan… zasadil hlízy do zkušební zahrady Svobodné vysoké školy pro duchovní vědu (Goetheanum) v Dornachu ve Švýcarsku, kde se o ně také staral. Přes velká očekávání a naděje, které všichni do rostlinek vkládali, se pěstování nedařilo. Ita Wegmann se často chodila ptát pana Adalberta von Keyserlingka: „Kdy už nám konečně ten kořen přinesete? Potřebujeme ho.“ Později se do popředí zájmu dostaly jiné úkoly, a tak se na Dioscorea batata nakonec zapomnělo.

V polovině padesátých let si Adalbert von Keyserlingk na hlízu kořene, o které jeho matka tehdy v rodinném kruhu vyprávěla, vzpomněl. Žádné nové informace ovšem matka neměla. Pamatovala si jen, že si tehdy rostliny vzal k sobě Ehrenfried Pfeiffer. Adalbert von Keyserlingk se rozhodl vydat do Dornachu. Tamní zahradník vedl pana Keyserlingka do zahrady, kde se ještě v jednom zapomenutém rohu skutečně našlo několik rostlinek. (Dioscorea batatas je víceletá rostlina a díky velmi velké hloubce, do které kořen roste, je také odolná proti mrazu.) Hrabě Keyserlingk zbylé rostliny vykopal a vzal si je do svého tehdejšího bydliště u jezera Ammersee. Hodně  s nimi experimentoval. Hlavním problémem při pěstování této rostliny bylo, že kořenová „podzemní část“, na kterou poukazoval Rudolf Steiner, měla potřebu se vytvářet v hloubce 1,5 metru a více pod zemským povrchem a nebylo téměř možné ji „sklízet“. Aby se zabránilo tomu, že se tento řepovitý kořen, využitelný jako výživná potravina, zavrtá a „ztratí“ hluboko v zemi, zapustili do země dubová prkna v naději, že prkna rostlině zabrání růst do hloubky. Kořínky se ovšem prodraly i těmi nejtenčími prasklinkami, aby se mohly přece jen dostat do velké hloubky a vytvořit tam hlízy. Když odjel později Adalbert von Keyserlingk na Korsiku, kde měl začít se svým výzkumem míst, kde se kdysi konala stará mystéria, vzal si hlízy Dioscorea batatas s sebou. Práce musela v každém případě pokračovat. Nechal kromě jiného vyrobit i velké kameninové květináče bez děr, ve kterých byly rostliny „zavřeny“. Hlízy, které se vší silou tlačily na dno květináče, ovšem shnily nebo uschly a vytvořily jakési ploché rybovité útvary. Přes veškeré úsilí nebyly pokusy pana Keyserlingka  úspěšné. Růst kořene ve velké hloubce se zdál být nedílnou součástí života této rostliny a potřebný pro jeho zdravý vývoj.

V 70. letech se příběh o pokusu pěstovat Dioscorea batata v Evropě a o budoucím úkolu této rostliny (sloužit jako nový aktivátor stále více „vysychajícího“ těla životních sil) dostal k uším i srdci pana Petra Ratzy, pěstitele osiv a učitele zahradnictví z Wernsteinu v Horních Frankách. Vybaven zkušenostmi ze zahradnictví v Goetheanu a od pana hrabětě Keyserlingka se pustil do práce. Přes veškeré zkušenosti a velké nadšení se však ani jeho pokusy o pěstování kořene nedařily. Kvůli velké hloubce kořenů si zahradník mohl užít pouze krásné popínavé nadzemní části s květy, které v pozdním létu vykvetly a voněly jemně po vanilce, a také pacibulky rostoucí na odnožích listů, pomocí nichž bylo možné rostlinu množit. I s množením však byly potíže. Rostlina navíc potřebovala dlouhé vegetační období, které jí zdejší klima nemohlo nabídnout. Zdálo se, že vhodná doba pro Dioscorea batata v Evropě zkrátka ještě nenastala…

Rozšíření světelného kořene

Na začátku 90. let se v rozhovoru s Adalbertem von Keyserlingkem dozvěděl o úloze Dioscorea batata, nebo také světelného kořene, Ralf Rößner, vazač knih, pastýř ovcí a učitel zahradnictví. Ten přijal impulz zavést tuto rostlinu ve střední Evropě a spojit ji se zdejšími lidmi. Po delším hledání ještě živých rostlin a po prvních bolestných neúspěších s pěstováním světelného kořene se mu podařilo nalézt, po přibližně sedmiletém výzkumu, vhodnou pěstební metodu.

Pro lepší pochopení bytosti této rostliny podnikl cesty do Číny. Vedle rostlinek z Číny doplnily rostliny světelného kořene také rostliny z USA, které původně přivezl Ehrenfried Pfeiffer, a také jedna rostlinka z Jamajky. Je zajímavé, že na Jamajce se Dioscorea batata uctívá jako kultovní rostlina.

Při intenzivním soužití s touto rostlinou pan Rößner zjistil, že puzení světelného kořene zarůstat svou řepovitou kořenovou částí hluboko do země se poněkud změní, když může kořen růst v troše zeminy v závěsném květináči nebo když může květináč stát na stole nad samotnou zemí. Ve vzdálenosti necelého jednoho metru nad zemí se řepovitý kořen v květináči vytváří téměř hned pod povrchem, aniž by se tlačil na dno květináče. Je také zajímavé, že kořen roste v závislosti na výšce, ve které se květináč nachází nad zemí, v různých formách: podélné, cibulovitě kulaté nebo ve tvaru, který jako by obklopoval dutý prostor.

Z původně dvou rostlin, přivezených Wolfgangem Wachsmuthem, a z dalších dodaných se mezitím vypěstovaly tisíce. Pečuje se o ně v pokusných zahradách, zahradnictvích a pěstují se i v zemědělství. Pracuje se na výzkumu ohledně zpracování světelného kořene a jeho použití v nových potravinách. V souvislosti se světelným kořenem také vznikla laboratoř na výzkum životních sil, zejména se zjišťují podmínky, za jakých by mohl v budoucnu sloužit jako hlavní plodina pro výživu.

 

Pěstování

Sází se: 1) pacibulky (malé hlízky velikosti hrášku, jsou po odkvetení na lodyze dospělé rostliny)

2) jednoletý kořen (vyroste z pacibulky prvním rokem)

3) horní část kořene dospělé rostliny, asi 15 – 30 cm (dospělá rostlina je dvou a víceletá)

4) řízky kořene dospělé rostliny, stačí 5 – 10 cm

Výsadba: Pacibulky nebo jednoleté mladé kořínky můžeme vysazovat do lehké humózní zeminy od Hromnic (2. února). Jemné kořínky, které se přibližně po 10-20 dnech utvoří, nenechte vyschnout, ale ani je nepřelévejte. Jakmile už venku není mráz, je možné předpěstované rostlinky i vysadit ven.

Pěstování: Pro pěstování jednoletých mladých kořínků či vrchních částí dospělé rostliny je nutné připravit hluboké jámy, zvýšené příkopy nebo vysoké bedny, položené volně na zem.
Světelný kořen roste do velké hloubky. Dvou a víceleté rostliny dorostou 1 m, při velmi příznivých podmínkách až 1,5m, proto je potřeba mít dostatečně hlubokou jámu nebo bednu (1 – 1,25 m). Pro pěstování pacibulek stačí květináče nebo nízká jáma s hloubkou 30 až 50 cm (ale i v tomto případě je potřeba při pěstování zachovat rozčlenění na tři části – písek-sláma-humus).  Jelikož je světelný kořen popínavá rostlina, potřebuje pro svůj růst pevnou oporu (jako fazole).

Zemina: Zemina se skládá ze tří částí – písek-sláma-humus. Jámy, částečně zvýšené příkopy nebo bedny je třeba naplnit z 80 % křemičitým říčním pískem (zrnitost 0/2 říční písek) a z 20% vyzrálým kompostem. Mezi tyto dvě substrátové vrstvy se jako dělicí vrstva umístí asi 20 cm vysoká vrstva rozvolněné slámy (ta se po zasypání hlínou sníží asi na 10 cm).

Odstup a hloubka: V případě 20-30 cm hluboké zeminy je odstup rostlin 20 cm. Na slámu umístíme nejprve vrstvu humusu hlubokou přibližně 15 – 20 cm a na ní položíme vodorovně mladé jednoleté rostlinky nebo vrchní části již dospělého kořene. Nakonec je přikryjeme asi 5 cm humusu. Při pěstování pacibulek se vše poměrově přizpůsobí.

Stanoviště: Rostliny špatně snáší silný vítr, proto je vhodné chráněné stanoviště, sluneční místo je skvělé. Pokud jste rostlinky rychlili pod sklem, je třeba při výsadbě ven dbát na pomalou aklimatizaci (chránit před sluncem).

Hnojení: Hnojíme dobře vyzrálým (biodynamicky připraveným) kompostem. Dobře se pro hnojení osvědčila jícha z kopřivy nebo jiných rostlin, hnojíme od sv. Jana jednou za 14 dní.

Biodynamické preparáty

Roháček: aplikujeme 10 dní před výsadbou na připravenou půdu. Druhý a třetí postřik použijeme krátce po vyrašení a kolem sv. Jana.

Křemenáček: aplikujeme poprvé, jakmile se objeví první lístky, poté vždy kolem úplňku při východu Slunce.

Sklizeň a uskladnění: Na podzim, až usychají listy a popínavý stonek lze snadno oddělit od kořene, se rostlina vykope. Kořen je v čase sklizně velmi křehký a lehce zranitelný, proto je potřeba s ním nakládat s velkou opatrností. Kořen i pacibulky se uskladní podobně jako kořenová zelenina. Nejlépe ve vlhčím chladném sklepě volně nebo v písku. Dobře uskladněný vydrží do další sklizně. Kořen může i přezimovat v půdě, v tom případě je potřeba zvýšit ochranu proti případným silnějším mrazům (zeminou, chvojím, listím).

Reference a odkazy

Články z tisku:

Odkazy:

Záznam z vysílání v ČT v pořadu „Polopatě“ – Světelný kořen  www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10658625776-polopate/216562220400014/obsah/470060-svetelny-koren#

 

Stránky p. Ralfa Rößnera                                                                   www.lichtwurzel.infowww.imton.info
Německé stránky p. Ralfa Rößnera, který převzal impulz Rudolfa Steinera k rozšíření světelného kořene v Evropě.

O produktech

Čerstvý světelný kořen

711,- Kč/ kg – kořeny jsou ve váze 200 – 600 g

Hlízy obsahují škrob, bílkoviny, tuk, amylázu, aminokyseliny, saponiny, polysacharidy, slizové látky, vitamíny a 31 různých stopových prvků.

Pokud chceme uchránit kvalitu světelného éteru, je potřeba chránit kořen a jídlo z něj připravené před vlivem elektromagnetického záření. Uložíme ho jinam než do lednice a jídla připravujeme bez použití elektrických přístrojů.Skladuje se podobně jako kořenová zelenina. Nejlépe ve vlhkém sklepě v písku nebo volně. Připravuje se na všechny způsoby – čerstvý, sušený, vařený, pečený. Pro světelný kořen je typické, že obsahuje slizovité látky. Na řezu je bílý, vlhký, lepkavý. Chutná neutrálně, lehce nasládle a lahodně, rychle zasytí. Je křehký a křupavý jako bílá ředkev. Vhodný na chleba, do salátů, jako obloha k jídlu, do polévek i různých zeleninových směsí. Můžete si jednou či vícekrát denně ukrojit silnější plátek a sníst jen tak jako předkrm či dezert.

Sušením ani tepelnou úpravou se posilující účinky neztrácí, jen chuťový zážitek je jiný. Při vaření přejímá chuť ostatních potravin. Na čerstvé zelenině si prostě pochutnáte nejvíce.

 Pacibulky

160,- Kč/ 21 ks

Pacibulky jsou malé hlízy velikosti hrášku, které se tvoří v paždí listů samčích rostlin a pomocí nichž se rostlina rozmnožuje. Ke každému balení přiložen návod na pěstování.

Sadba (krček s částí kořene)

120,- Kč